Anglický král Richard III. vládl jen dva roky, ale díky po něm pojmenované hře Williama Shakespeara patří k nejznámější anglickým panovníkům. Bohužel, právě slavný dramatik mu vytvořil pověst padoucha, která se s ním táhla po staletí, a vyvrátily ji až moderní objevy historiků a archeologů. Proč si vysloužil tak negativní vykreslení nejen svých činů, ale i hrubé zkreslení toho, jak vypadal? Jaký vlastně byl Richard III.?
Cesta na trůn
Konec 15. století nebyl právě idylickou dobou. Roku 1483 zemřel Richardův bratr král Eduard IV., přičemž nástupci na trůn byli jeho dva synové Eduard a Richard, tehdy ještě děti. Pozdější Richard III. nechal oba hochy dopravit do Toweru, údajně kvůli jejich bezpečnosti, a tam stopa dětí končí. Díky tomu se vyrojily pověsti, že právě Richard III. je nechal popravit, ale zdaleka to není jisté. Jejich likvidaci mohli zařídit i jiní, například Jindřich Stafford, vévoda z Buckinghamu, nebo Jindřich VII. Tudor. Nicméně na trůn nastoupil Richard i díky tomu, že manželství svého bratra nechal prohlásit za neplatné a nástupnictví obou svých synovců za nelegitimní. Rodinná idylka k popularitě Richarda nepřispěla.
Hrbáč? Ani náhodou!
Shakespearova hra ale přispěla i k širokému rozšíření pověsti notně živené více než 100 let Tudorovci, že Richard III. byl nevzhledný hrbáč s ochrnutou rukou a že právě jeho fyzické postižení mělo být příčinou jeho údajných špatných skutků, včetně uchopení trůnu cestou „přes mrtvoly“. Jenže vše je jinak. Britským archeologům se ale podařilo objevit jeho hrob, a to ve městě Leicester. Nešlo o žádnou významnou hrobku, král byl pochován pod parkovištěm na místě, kde se kdysi dávno nacházel františkánský klášter. Genetické testy dokázaly, že kostra asi třicetiletého muže patří skutečně králi Richardu III. A nebyl to ani žádný hrbáč. Trpěl sice skoliózou a zřejmě měl pravé rameno o něco výše než levé, ale v žádném případě neměl hrb a nebyly nalezeny ani žádné známky ochrnutí ruky ani kulhání. Antropologové zrekonstruovali královu lebku a ukázali světu sympatickou pohlednou tvář. Král sice nebyl zdravý, ale v žádném případě nebyl lidskou zrůdou.
Padl zradou
A pravdivá není zřejmě ani další pověst, že poslední králova slova byla „Království za koně!“. Král nejspíš křičel: „Zrada, zrada.“ V bitvě u Bosworthu 22. srpna 1485 se utkal s Jindřichem Tudorem a byl by ho zřejmě i porazil, kdyby Jindřichovi nepomohla zrada Williama Stanleyho, který králi vpadl do zad. Richardovou smrtí skončila éra Války růží a na trůn nastoupili Tudorovci. Pošpinit poraženého Richarda patřilo zřejmě k dobovému bontonu. Podle historiků si revizi zaslouží nejen popis Richardova zjevu, ale i jeho život. Pravděpodobně to byl čestný muž a dobrý král, jehož metody nijak vybočovaly ze zvyklostí 15. století. Ostatně, pokud jeho synovce skutečně zavraždil Jindřich Tudor, mohl být Richard III. po své smrti ideálním obětním beránkem tudorovské verze historie. Třeba se v budoucnu dozvíme o této zajímavé postavě další novinky.
